Před kathedrálou duchů.

„Na voze vítězném tě vezli v Paříž zpět,

ty suchý skeptiku, jenž bojoval jsi s Římem,

svým přeťav sarkasmem kruh pout, jenž spínal svět,

na postrach modlářů, již kadidel svých dýmem

Istně zahalují pravou Boha tvář...

A plesu horečkou se počla Paříž chvět,

po noční chmuře vzplála slunce zář.

A dvanáct komoňů tak bílých jako sníh

tě vezlo od těch míst, kde Bastilla kdys stála,

dav valný tisíců se černal v ulicích

a děla salvami ti hranu táhlou hrála,

když k Panthéonu triumf tvůj spěl blíž...

Ó, král se jistě třás, když jsi se z hrobu zdvih

a vítěz mrtvý táhl na Paříž.

Jak Caesar velký vracel jsi se v otčinu:

před hrdým průvodem tvou nesli sochu zlatou

a hymny zpívali a věnci vavřínů

tvůj obraz krášlili a s duší zbožně vzňatou

si četli tituly tvých velkých děl...

Byl národ sjednocen a sbratřen v onom dnu,

v své čapce frygické ty’s na něj zřel!

A přece přišel den, byl hrob tvůj vypleněn,

zas kněžská reakce si sedla na trůn zlatý,

zas v temných bastillách umíral jasný sen,

stupidní censurou zas božský duch byl spjatý

a marný vzdor a marný vzdech a ston...“

Na třídě Saint-Michel tak snil jsem v letní den

a zíral dumavě na Panthéon.

Na bouřném boulevardu kol vířil města prach,

před okny kaváren si apéritif pili

šviháci, študenti, klep četli v novinách,

o Zolovi a Dreyfusu se hašteřili,

neb laškovali s bledou kokotou...

V tom žití, jehož mumraj divoký kol táh,

chrám duchů čněl nad světa prázdnotou.