PŘED KRÁMEM LAHŮDKÁŘOVÝM

Om mani –

om mani –

tak těžce zpívá hlad duše

před krámem lahůdkářovým s portálem z drahých, leštěných dřev,

před zrcadlovými skly a lampičkami elektrickými,

ozařujícími nápisy: hors l’oeuvres, lahůdky, delikatessy –

před výklady, kde stlumená oranž ananasů,

dužnaté zeleniny smytých barev, uzené, kaviar, ryby,

dráždidla žaludku, oltář zrcadlový modloslužby žaludku

století mého hlásá slávu.

Jdou obětovat sem dámy lhostejné, upjatá těla, mdlá pěstěná pleť, vůně a hedbáv,

v cylindrech páni korrektní, elegantní –

om mani, om mani –

je možno,

by zpíval hlad duše

před broušenými skly nádherného krámu?

A chtělo se mi vrhnout kámen v tu zářící nádheru broušených skel

a v novinách byla by zítra dojemná zpráva

o šílenci, u něhož vypukla náhle nepříčetnost,

o hladovícím, jejž vydráždily raffinované lahůdky,

o luxu hořeních tisíců,

o krvavých očích hladových, jež šílí při pohledu na tuto hojnost,

tisíckrát hojnější onoho rohu symbolického – –

A přece jiný byl můj hlad,

hlad krutý, krásný a šílený hlad

po kráse a rozkoši nejvyšší

– kdo by mi věřil, že možno dnes ještě po božství lačnit

před krámem lahůdkářským? –

A přec to krvavé byly slzy,

nejbolestnější, neviditelné,

jež na drahé padaly dřevo,

na skvoucí zrcadla, zdoby bronzové, sklo broušené –

Ve spoustě lahůdek, lahůdek, lahůdek

plakaly myšlenky rdousené,

hynuly květiny zničené,

jemninké jak flory, kývající kvítky jak sen růžovými

a líbající skráň moji polibky nejněžnějšími

a konejšící vůněmi, jež dávají srdci šíliti rozkošemi

a krásy víc dávající, víc, nežli ráj má, zemi –

Om mani, om mani –

na lotos zázračný musiti myslet v skladišti artičoků

i mezi nakládanými rybami mořskými, v pestrých plechovek pyramidě,

před nádobami s kaviárem, ve stínu poulard zaříznutých

prožívat hrůzu a krásu věčnosti!

Om mani, om mani padmé –

Jak netrpěti mukami krásy?

Jaká to šílená myšlenka

jak rosná kapka splynout

v kalichu lotosu s nekonečnem,

v zářících paprscích zhynout!

Jak možna zde, kde láká vše, křičí: žij a chutnej!

Podivná symfonie chuti!

Jen blázen neužívá!

Lahůdky kol jen, lahůdky, lahůdky –

O krásu jsem tě prosil, Pane, tys lahůdky dal mi,

o vášně žár nejsladší, stravující jsem tě prosil

a ubohé své verše

jsem nesčetněkrát v pokoře slzami zrosil

neb dal jsi vláti nitrem mým tušení nekonečna

a svaté hrůze věčna!

Ó rci, kdo učinil žaludek vladařem, bohem,

kdo vytýčil mu ty nesčetné božnice

– portály mají z drahých dřev, hlazené, skla zrcadlová

a elektrické lampičky třpytí se tam kramářsky lákavě, –

cos divadelního a cirkusového

je vždy tam, kde žaludek kraluje,

bůh, uctívaný hořeními tisíci,

strašlivý tyran chuďasů.

Ne, nevyřknul jsem

krásnými slovy tisíců utrpení,

ne, nehřímal jsem

plamennou, spravedlivou řeč agitační

za všecky, kterým žaludek-tyran chystá peklo,

již cítí svíravou, palčivou bolest

a horečku, mdlobu, šílenství, vztek a úzkost – –

Vzpomenout možno

všech oněch mučenníků,

jimž Tantalus je otcem?

Ne, nemluvil jsem,

ne, nemluvil jsem za nikoho.

jen za svůj nejbolestnější sen.

Jen za svůj ubohý sen, za svoji zapadlou bytost,

lačnící po magických slovech něhy,

jež by jí rozechvěla

tu bytost nerozumnou,

jež pěstit nechce kultu orgánu jediného,

jež snít chce o bohyních světějších, krásnějších Afrodity

a sladších –

o vášních, jež zmítají člověkem a dávají mu zříti ráje nepoznané.

Já odvahu měl

snít o tom před krámem lahůdek, které podporují

trávení, rozklad,

jež dávají povýšenou náladu člověku vědoucímu,

že kdesi při bramborách a kávě tuberkulosní

živoří proletáři.

Kdo šílí, já či oni?

Já, jenž chtěl vrhnout kámen v tu směs zrcadel a pamlsků,

já, v jehož nitru hořela touha,

by kolem šla žena snů mých a pohlédla na mne něhyplným zrakem

a řekla: Propasti není

mezi mnou a tebou! – –

Či oni, či oni?

Či já?

Já, který třesoucími se rety

jsem říkal: Om mani –

vzývání toho, jehož jména nemohu vyřknout,

leč jehož pouhá tucha

nutí mi v oči horké slzy –

já strašným hladem trpící, leč jiným hladem

před krámem lahůdkářským.