Před lety.

Jak vězeň východ sluníčka

tak, drahá, já tvá psaníčka

vždy z duše vídám rád,

a každé to tvé slovíčko

jak jeho paprsk’ v srdéčko

mě počne mile hřát.

A píšeš vždy tak kraťounce,

že bývám brzy u konce,

číst musím znova zas,

a zdá se mi, jak u stolu

my dleli bychom pospolu,

jak tvůj bych slyšel hlas.

Kdy domeček a zahrádka,

ta naše milá pohádka,

se splní brzy juž,

kde as nám jednou pod střechou

vždy bude láska potěchou,

ty žena a já muž?