PŘED MAPOU SLOVANSTVA

Jsme malí před světem a malí jsme před losem,

před bratrem nejmenší, před Ruskem, kolosem.

Jen pohleď, tak se zdá, nás víc a víc se dálí,

co od severu k nám se děsný olbřím valí,

jenž Polsce zaryl již dráp do živého masa,

dnes po nás šilhá jen, leč v taji rukáv kasá,

kdy skočí, ví jen Bůh! Ach dumy Kollárovy!

Lze utěšiti se dnes nad vašimi slovy?

A komu zníte jen a komu zníte ještě?

A nepřátel kol víc. Ten nese klády, kleště,

ten hřeb a kladivo, ten oprátku a smyčku.

Proč, bože národů, nás nechals v pustou hříčku

všem větrům náhody, proč dals nám vstáti z hrobu?

Náš los jest Lazarův, cítíme starou mdlobu,

ji denně střásáme a tím jsme unaveni...

A nikde paprsku a nikde kůropění,

jen pořád šer a mrak a příšery a stíny...

A mlčky zaražen na bod zřím domoviny

na mapě Slávie, kde Rus, ten kolos líný,

se zdá nám unikat až k pólu severnímu

a kde svět vůkolní se tají v mlze, v dýmu,

a my jen ostrov jsme, před kterým šelmy leží

a klidně číhají, žhne zrak jim, srst se ježí

a tlapa vzpíná se... Zda dopadne? Kdy? Kdo ví?

Ach otců naděje! Ó věštby Kollárovy!