Před metelicí

Jako člověk, jenž se loučí,

je ta pozdní krása dnů,

jako nadskutečný přelud

v řinoucím se zlatě zhmotněn

stojí strom a padá list.

Bude se nám brzo stýskat –

nám, jimž pro hltavost chvil

neznámo je vzpomínání –

po té lidsky prosté hloubce,

jíž jsme nedovedli žít.

Ševel barev pod nohama,

tmavou astru na prsou,

štíhle jda svým loubím vína,

svítí den a lampu zháší

jako člověk, jenž jde spat.