PŘED MONSTRANCÍ.

V odrazu stěnných zrcadel

tisíce hořelo svěc,

plající žluté kalichy

nechaly záři svou téc’.

Stlačené davy ve prachu,

zornice přivřené v sen,

třesou se touhou blízkosti,

viděním ňadra všech žen.

Bijou se v prsa divoce,

přitlumí vášní svých spěch.

Neznámá moc se dotknula,

vanula do srdce všech.

Čistý dech ohrožující

v hlubiny niter se dral,

s oltáře s vůní kadidla

duši všem prosakoval.

V glorii zlaté monstrance

v tajemství Hostie skryt,

přišel Bůh v poušti krmit je,

žíznivým krev svou dát pít.

V závrati velké Oběti

nemohl zapomenout,

odvrhl všecku vznešenost

jak tíži železných pout.

Celý se oddal horoucně,

navždy se připoutal v zem,

blízkým být lásky předmětu,

zahořet rozkoší v něm.

Tisíce sálá plamenů,

zástup kde skloněný je;

prudkostí světla zamčená

srdce jich prostupuje.