Před nocí.

V své úzkosti má duše rozechvěná

se touží rozlít v proudy tesknící,

a z citů neurčitých, jimiž stená,

se přimknout vroucně, mlčky k měsíci.

V tmy dálkách světla strážných domků planou

a duše s utajením v pusto lne,

jímž jakby někdo zvolal „Na shledanou!“:

vlak prchající časem zahvízdne.

Kde ještě před chvíli si lidé vykládali,

juž prázdno z oken slepých vyzírá;

kdes’ tvrdou silnicí vůz hrčí v dáli,

tma všecky brány noci zotvírá.

Jsem nyní sám v tmy moři beze hrází

a čekám touhám zda kdos’ odpoví;

ach, cítím to, že něco mi tu schází

a smutek vzdýmá se jak větry ve křoví.

Duch tíhne do dálky a vlny citů

jej chvílí na břeh věčna vrhají;

kol tma a tma... a samoten kdo sní tu,

je vyhnanec, jenž teskní po ráji.