PŘED NOCÍ.

Juž večer tlumí všecky barvy dne,

v klín zvolna klesá ruka unavená,

duch po neznámém do dálky se pne

a ptá se, jaká je ta žití cena;

a štěstí anděl, který jistě v davu

a v ruchu města mih’ se v denní vřavu,

zda aspoň spatřil mne?

Já nechci, aby křídlem svým se tknul

mé skráně, myšlénka v níž zvolna vzrůstá,

jen v kolébku by děcka nahlédnul,

jen mojí ženy aby zlíbal ústa!

Já blaho budu píti z plných zřídel,

byť mdlý jen odlesk zlatých jeho křídel

se v oknech zamihnul.

A má-li spíše ticho noci rád,

já zhasnu lampu, veršů svojich družku,

a stlumím oheň, kterým chtěl jsem vzplát,

mým drahým jen by hodil na podušku

květ bílých růží, radost s láskou zticha,

až přijde po tmě, jako máj když dýchá,

chci zbožně stranou stát!