Před obrazem Madonny.

Čí štětec ztopen v lesklé barvy duhy

zde vykouzlil ten obličej tak drahý?

snad umělce duch vzlét nad zemské luhy

a ponořený v krásy věčné zdroje

zde nastínil ty nebes vábné tahy,

ten mír andělský, tužbu bez úkoje

i věčné lásky úsměv sladkoblahý!

Vlas bohatý na skráně hustě splývá

i dál přes jemný ovál obličeje,

lazúrné oko k nebesům se dívá,

hned ohněm plá, a hned se něhou skvěje;

labutí šíje v mírném hlavy sklonu

zdá chvěti se – snad touhou objímání,

a s jemných tahů harmonie tónů

v čarovné hudbě v duši mou se sklání.

O bože, bože, zda to může býti,

by člověk mohl božství v obraz vlíti!

Však ač je krásný tento obraz svatý,

přec v mysli mistra nikdy nepostihl

ideál jeho nikým nepojatý.

Ó kdyby stál přede mnou náhle živý,

kterak se duší básníkovou mihl

tak jemný, krásný a tak čarotklivý!

Neb tak jsme lidé – co nám draho, svato,

to nad nebesa v lásce vynášíme,

a lásku, jež nám v hloubi ňáder dříme,

hned obléváme šumným rouchem tonů,

hned barvou vznesem nad šarlat a zlato.

A tak i malíř v šťastné chvíli onu,

jež v říši lásky život jeho svedla,

mistrným štětcem změnil na Madonnu.

Však při sám bůh! – ve prach by kleslo dláto

a málomocné verše básníkovy

by zmlkly studem, úžasem a žalem,

kdyby tak živá stanula zde náhle,

jež tváře této byla ideálem.

O krásy této moře neobsáhlé,

ten souzvuk míru, tahy andělovy

ni verš, ni tón, ni barva nevysloví!

Já znal jsem jednu – ve všech změnách žití

tkví její obraz duše ve hluboku,

že, je-li láska, ta jest v jejím oku

a je-li radost – z jejích tahů svítí,

a je-li blaho – dýše s jejích retů;

a nadšení když tvého slábne příval,

jen v loktech těch nabudeš síly k vzletu.

A je-li víra – z toho čela září

tak velebně, v nebeském roztoužení,

a v ráj-li věříš – plane v této tváři.

A čím dál nyní v bolném zamyšlení

bych v krásy toho obrazu se díval,

tím krásnější a krásnější mi plane

obraz té duše drahé milované

z těch blahých dob – pokud jsem šťastným býval!

Ó čárovná ty dívko na obraze,

jen obracuj ty jasné zřítelnice

k nebesům výš! – mé lásky není více

i blaha mého strhány jsou hráze.

Bouř života mi všecky květy sklála,

tys nejdražší, ty’s byla poslední,

teď hrobu tma mé smysly obetkala

a darmo ptáš se kdy se rozední!

V madonnu tebe zbožný mistr změnil,

bys vírou jeho rány konejšila,

však pohár žalů mých se mocně zpěnil,

a vášeň moje dlouho dřímající

mi v choré srdce všecky jedy vlila!

O kéžby – mluvte ústa moje smělá –

se tahy tváře, blahý úsměv lící

zaměnit chtěly smrti na anděla!

Pak vyprosil bych polibek si jeden,

ten poslední tak významný a dlouhý,

v něj vydychl bych lásky svojí éden,

v něj výheň svoji rozvášněné touhy.

Však darmo volám – bůh ví kde dlíš v dáli...

kolem mne noc... mé květy oprchaly –

jak miloval bych! – tys jen obraz pouhý!