Před obrazem „Živé pochodně Neronovy“.

Za velkou myšlénku, jež hvězdou žití vřela,

za nesmrtelnosť svou a za spásu

hle! myslí bohorovnou vydávají těla

Neronu, synu ďábla, k pospasu.

Za velkou myšlénku! – Vše žádá obětí!

Když nadšení nám pílí ruce nesvětí,

když lekáme se potu vlastních tváří:

úrody nečekejme, plod nám nezachutná,

tvor nedostačí si, k životu práce nutná;

z ničeho ani kouzlo světa nerozkvetlo,

sám bůh se přičinil, řka: „Staň se! Budiž světlo!“

Svůj život za spásu hle! kladou křesťané,

a mysl neklesá, když oheň zaplane.

Hle! i v tom plamenu nadšeni silou novou

pro spásu rádi jsou pochodní Neronovou.

Vše žádá obětí. A což to naše žití,

jež stísněno jsouc, volá o spásu?

Hráz úzkoprsou má-li strhat vlnobití,

být musí bouře dříve světa k úžasu,

bouř nadšení – by po ní jasno bylo.

Však kde to nadšení? Hle! ruka matně klesá,

dnes zapomenuto, o čem se druhdy snilo.

Kdy jiní letí výš jak orli na nebesa,

kdy z práce duchů jiný národ plesá

a sopku nadšení v svých prsou pro vlasť hostí,

my klidni jsme, nám stačí sláva – minulosti.

Zda sílu máme k spáse postačivou –

i nutno-li, pochodní pro vlasť býti živou?

Na štěstí k oběti té u nás bude dosti

za živa hořet – studem nad svou netečností!