Před odjezdem z Benátek.

S oblohy padá na noční moře

stříbrné světlo hedbávné, snivé:

předou je hvězdy, přadleny věčné,

stařenky milé stříbrných vlasů,

od věků k věku, vyčkávajíce

osudu lidstva, osudu země,

oblohy, světů; záře jich čistá

jemná jak vločky zlatého sněhu

dopadá tiše na šeré vlny,

bijící o břeh jaře a čile

v houpavém taktu, jak bajadery

na tamburinu; gondola černá

tancuje s námi, div nepřevrhnem.

Na rozloučenou plujeme dneska

s přítelem milým průlivem hlavním,

naposled vidět Benátky v noci,

princeznu mrtvou krásnější stokrát

při záři světel pochodní rudých,

v měsíčném lesku při kmitu hvězdném,

než na střízlivém slunéčku denním –

poslechnout sladký mandolin rokot,

smích jižních krásek, zpěv gondolérů,

tajemný šplíchot vlnek a vesla,

letících loděk výstražná hesla.

Dnes ponejprv mě v životě hněte,

že nejsem bohat: chtěl bych zde zůstat

celičký měsíc – není však peněz

a toužit darmo! – Kéž bych měl někde

bohatou tetku anebo strýčka:

hned bych jim dopsal o trochu peněz,

ty nejkrásnější verše jim slíbil.

,,Ach, příteli, rci, na světě jsou-li

tetky a strýčci, kteří by dali

na krásné sliby, za trochu veršů

sypali zlato?“ – Přítel se usmál – :

„Je taká tetka, je taký strýček,

ale ty, hochu, neumíš prosit,

čekáš, až sami nabídnou měšec,

sami až řeknou: jdi, hochu, cestuj,

hodně buď vesel, pozoruj všecko,

ze všeho okus, nejvíce z číše

umění, krásy – navrať se silen,

bohatší citem, bystřejší duchem,

umnější vkusem, bohaté dojmy,

ohnivé víno v nádobách zlatých –

rozdávej doma žíznivým bratrům. –

Viď, na to čekáš? – Poradím tobě:

piš o podporu Akademii

a Svatoboru: první je tetkou,

Svatobor strýčkem, pošlou ti jistě –

rodinným poutkem verše jsou tvoje;

piš, Moravánku, pevnou mám víru,

dostaneš jistě –: z preclíka díru!“ –

Nuž tedy s Bohem, zámořský kraji,

Benátky, krásko sestárlá, s Bohem –

darmo mě držíš bílými lokty

své romantiky (ani snad nevíš,

že vyšla z mody, ctitelů majíc

nová vždy hejna) opustím zítra

prosaickým vlakem za jitřní chvíle

kouzlo tvých lagun, paláce bílé. –

S oblohy prší stříbrné světlo

hedbávné, snivé, jemné jak vločky

zlatého sněhu – uléhá tiše

na vzdmuté vlny, bijící o břeh

jaře a čile v houpavém taktu

jak bajadery na tamburinu.