PŘED PÁDEM BASTILLY.

NOC krásná jest a růží vůně

sem libě dýše ze sadu.

Je těžko jít, když srdce stůně,

k spiklencům tajnou na radu.

A ten, čí srdce touhou kvílí,

zří vítězství vstříc, záhubě,

nuž, za malou mám býti chvíli

ve staré kapli, v Jakubě,

však na řeky zde stojím břehu

a hledě vašich do oken,

svou duší piji vaši něhu,

ó, zdráva buďte, Madeleine!

Tak dumám zde již přes hodinu,

ač povinnost mne posílá

do shromáždění jakobínů,

neb zítra padne bastilla!

A místo bych šel do konventu,

jak zrádce dlím zde nečinně,

jsa do myšlenek pohřížen tu:

to na vás myslím jedině.

A jediné mám pouze přání,

bych též já ve váš vstoupil sen,

ó, nejdražší mně ze všech paní,

též o mně sněte, Madeleine!

Již půlnoc zvolna bije s věží

a zve mne mezi rebely,

dál kráčeje teď po nábřeží,

k vám vysílám své pocely.

Noc krásná jest a růží vůně

sem libě dýše ze sadu,

ten, jehož srdce vámi stůně,

k vám přijde brzy na radu.

Spí klidně Paříž, Tuilerie

i Versailles spí. Je tichá Seine.

Jda volám: Svoboda nechť žije!

Ať žije též má Madeleine!