Před palácem Mocenigo, obydlím lorda Byrona.

Tak zde jsi žil, ty britský velikáne,

zde tvoje srdce novým ohněm splálo,

zde vzešly touhy doma pochované,

a v každé, v každé tvoje božství stálo.

Tam z rodných krajin záští vyštvali tě

a zprznili tvou lásku neskonalou,

když rozvíjet se počla na úsvitě

tvým zlatým dítkem, tvojí Adou malou.

Ty, který srdce lidské znal jsi více

než chladný rozum všakých anatomů,

jenž miloval jsi jiných nad tisíce

a knězem byl jsi v světa velkém dómu;

Ty’s hnusným jedem záští otrávený,

jak bujný jelen v tyto spěchal kraje,

a vřelou krví srdce skrvácený,

ozářil’s slávou této bídné láje.

To nebe zde zas útěchu ti dalo,

zde mocný duch zas strmé hledal výše,

a don Juanem, který zde se zrodil,

stal jsi se králem olympické výše.

Zde Sardanapal vykouzlen tvou mocí

a Faliera odvážlivé dílo,

zde srdce tvé za milých jasných nocí

na tisíc nových světů vykouzlilo.

A zdá se mi, že tady nad tím mořem

tvůj duch se vznáší posud v síle svojí,

a srdce tvoje plné láskou, hořem

že s osudem a časem stále v boji.

Vždyť nemohli tvé srdce pochovati

v té vestminsterské hrobce nízké, mělké;

ten skrovný chrám, jak mohl místa dáti

pro také srdce zázračné a velké.

Byrone velký, jemuž svět byl malým,

posvátně kloním tady svoji hlavu

a bojácně své bledé tváře halím,

vždyť sluncem věčným tvou zřím vstávat slávu.