PŘED PALADIEM ČECH

Jak lodička jsme na Evropském moři,

jak list, jejž ve proud urval větrů svist;

kde břeh je bezpečný? kde maják hoří?

kdo uvede nás do pokojných míst?!

Jde příboj za příbojem a ráz na ráz,

zhas’ nebem svit, ty, Bože, neodsuď!

svůj život zdali položí kdo za hráz?

a příbojům kdo nastaví svou hruď?!

Sny naše na moři tu světélkují,

– kdo, kormidelník, dá směr za nimi? –

na dosah rukou, jež se zalomují,

a unikají – navždy? – před nimi.

Tančíme kankán jako ve zpitosti

tím štěstím, jak se nikdo nenadál:

hamižní sobci, cynikové ctnosti,

vyhaslá sopka – Otců ideál.

Má Vlasti, stakrát oplakaná skrytě,

kdo na vítěznou myslí na tě dnes?

kde ruce dětí k nebi vyvýšit tě?

a zahoří-li srdce pro tě ještě kdes?! –

V ty chvíle úzkostné tvá krása svítí,

Milostná, již zvou Paní Francie;

čím byla’s Otcům kdysi, nám rač býti:

Moudrosti trůnem – Sedes sapientiae!