Před plesem, o plesu a po plesu.

Ach, konečně se přiblížila chvíle,

kde dojdu dávno kýženého cíle

a jednou zas se na ples podívám.

Ó, na plesy já ráda chodívám,

neb tanec hlavní mojí ctností

a všechno tančím s velkou dovedností,

tak že by lehko zdát se mohlo světu,

že byla jsem do konce u baletu.

Již loní ve spolkovém bále

to po celičkém znělo sále:

„Hle, půvabně kterak se vznáší,

za ní se ni dost málo nezapráší,

nožkou se země sotva dotýká!“

a jiná chvála všeliká.

Ba dokonce, já dím to bez zdráhání,

mi řekli, že jsem k zulíbání.

Ó, jak se těším opět dnes

na ten ples!

Již vím, jak budou mladí páni

stát u vchodu na čekání,

a sotva, že se objevím,

je kolem sebe zřím

a všichni – o, toť roztomilá věc,

mne budou prosit za tanec –

ten na čtverylku, první, druhou, třetí,

ten na valčík se zase zadat letí

a každému zřít na oku,

jak dám se jednou do skoku

a k tanci jak jen nohu zvednu,

že po celou noc neusednu.

Teď ale zase k práci čile –

a neztratiti ani chvíle!

Ta vlečka snad je dlouhá dost!

Teď náramky a jiný skvost,

nejlepší zlaté náušnice,

prstýnky – jiných tretů více,

sem do vlasů tu květinu

a pak, věc ještě jedinu –

kde skřínka s voňavkami, líčidlem?

Ó, rychle – rychle – sem s ní, sem!

Netřeba se mi líčit sic

a malovat si teprv líc,

vím, že k tak mnohé vzácné ctnosti

jsem také krásná dosti –

leč činím tak, že je to módou –

a pak to nemůže být – škodou!

Tak, a teď vše hotovo,

a k tomu ještě v krátkém čase,

že bych se třeba zítra zase

chystala na ples na novo.

Teď rukavičky a pak do vozu,

do veselého tance lomozu.

Již v samotě vás tuto pozanechám,

a s radostí tam na ples spěchám! –

Jaký to ples – již jsem tu hodinu,

a polku netančila jsem ni jedinu,

a berních Lízi, husa hloupá,

jež v tanci se jak kachna houpá –

zdaliž to není zrovna hřích,

jde z jedněch rukou do druhých.

Toť skoro zdá se jako navedení,

bych nemohla se dostat ku tančení. –

Ach, ticho – tu jde jeden již –

jde sem – jen blíž – jen blíž!

Nu – pojednou stojí –

což se mne bojí?

Jen blíž – já tanečníka hledám –

vám, pane, jistě košem nedám,

vím, že jste dobrý tanečník!

Jde dál – oh, ten ohavník!

Ať jde – vždyť tančí jako špalek.

S ním tančit, to bych si tak přála,

je dobře, že se zalek,

sic bych mu sama košem dala.

Hle jiný – ten pro mne jde jistě,

jak hezky vypadá, tak vkusně, čistě,

to zajisté je úředník

a převýborný tanečník. –

Ach – ano, ano – sem jde, sem!

Již pojď, můj drahý, mne si vem!

Cože? – On vzal tam slečnu Katy?

Ó, pryč s tebou, ty muži klatý –

což nevidíš, že já tu jsem?

Ach, teď nahlížím bludu svého,

mníc úředníka v tobě vzdělaného,

tys pouze hloupým písařem! –

Však viz – ten mladý oficír!

Nur weiter – weiter – ich bin hier! –

Je Němec, co však z toho,

jen tančí-li rád hodně mnoho.

Jde ke mně sem, či tam – k té bledé?

Ba na mou věru, jí zas k tanci vede!

Ó, muži – muži, jaký zrak to máte,

či schvalně se mi vyhýbáte?

Takový hejsek pyšně zvedá bradu;

což myslí, za čest že si kladu,

když on mne vezme ku tanci.

Ó, páni vlastiobranci,

rač písařem já za vděk beru,

než kterým z vás od militéru.

Leč dnes ni písař nehlásí se,

každý jen zvědav obchází

jak kocour, blíží-li se míse,

kde vřelého se něco nachází! –

Však nebudu se proto trudit

a pouhým díváním se nudit,

zde jak by bral mne na nože,

rač domů půjdu na lože.

Jen sečkat kdybych chtěla chvilenku,

mohla bych použíti volenku

a vytančit se hodně mnoho –

však není žádný hoden toho.

Pro dnešek dost, však to se vsadím,

že podruhé to vynahradím.

Ach, jak mne blaží, že jsem doma,

nemáte ani ponětí,

a hněvem chvějícíma rtoma

dím, že mi bude v paměti

ten osudný tak pro mne ples

a co zažila jsem dnes.

Kterak se smála Katy, Lína,

a mnohá ještě družka jiná,

když k odchodu jsem již se měla

a taneční sál opouštěla –

ba zítra celý svět to bude vědět,

že celý večer zůstala jsem sedět.

Pryč s kytkou tou a pryč ten skvost!

Jak vidím to, mám ihned zlost!

Zlatnický celý zavěsím si krám

a lehkověrná za to mám,

že žádné není nademnou

a já že plesu královnou,

že vytančím se do sitosti –

pak sedím – o té zlosti!

a na jiné se mohu dívat,

ba dlouhou chvílí třeba zívat –

kterak se baví, jenom hledět.

Toť mohu raděj doma sedět! –

Však pravím směle – ne – a ne,

to víckrát se mi nestane,

a byť by mne i všichni svatí zvali,

dnes naposled mne v plesu uhlídali,

leda by – chtíc předejít pohromu,

tanečníka poslali mi do domu!