PŘED POGROMEM.

MIRJAM má krásná, Mirjam má snědá,

proč jsi tak smutna, proč jsi tak bleda?

V očí tvých plamu cosi je skryto,

v duši tvé bílé pevně je vryto,

Mirjam má milá, Sulamith moje,

proč se dnes hrůzou tělo chví tvoje?

– – Mirjam, ty mlčíš, vím však, co tebe

v nitru tvém drásá, mučí a střebe,

vím i, co něžné srdce tvé cítí,

budou nás vraždit, budou nás bíti,

černé sem sotně zase dnes vtrhnou:

s výkřikem divým na nás se vrhnou.

Židům všem zhouba buď a zmar!

Pozdraven budiž dobrý car!

Středověk žije. – V dávném jak čase

vnesou smrt v naše uličky zase,

Goles kde vládne (věčná to tíseň),

bídu kde hroznou pokrývá plíseň,

budou tu pálit, loupit a plenit,

lačni jak tygři zuby své cenit,

hanobit ženy naše a dcery,

vzduchem že zazní děsu kvil sterý,

budou to dnové strachu a hrůzy,

smečky až přijdou poštvané luzy,

na našich mukách budou se pásti,

z carovy vůle vraždit a krásti.

Dlouhým již proudem teče krev:

Bělostok, Homel, Kišiněv!

V smrtelném nyní zápase zmítá

carská se říše. Saně tu lítá

v pošmourné ghetta uličky vpadá,

za to, že našich dělníků řada

v popředí oněch reků se staví,

kteří jdou zdolat samoděržaví.

– – Vidělas, když jsem s nimi táh tudy,

v rukou mých prapor krvavě rudý?

Bratrství, volnost! na něm je psáno,

pod ním nám vzejde kýžené ráno,

pod ním všem psancům záchrana kyne,

s vítězstvím jeho každá zášť zhyne.

– – Slyšíš, má Mirjam, řev ten znít?

Jdou nás již vraždit, jdou nás bít!