PŘED POMNÍKEM WALTERA Z VOGELWEIDE.

Uprostřed hor, jichž zpěv mu první zvonil,

z nichž vyjel s písní ke dvoru i k slávě,

se na náměstí bělá popelavě

památník jeho. Před ním jsem se sklonil.

Svit slunečný se po kameni honil,

až jasem utkvěl na té vážné hlavě,

a k nohoum sedli holoubci dva hravě,

by dojem celý symbolem se clonil.

A do duše mi padly ozvěnou

rhytmické starých věků chorovody,

slyšel jsem dvornou píseň vzdálenou.

A kdo šel kol, šel chůzí stlumenou,

můj verš co moderní snul doprovody

té sladké písně starodávné módy.