Před portretem Byronovým.

Když vidím zářit v romantiky šeru

tvou hlavu smělou idealní krásy,

vždy na Diany bratra myslím v časy,

kdy nestál ještě – kámen – v Belvederu.

Z mramoru v tebe on se vtělil věru,

měl’s jeho myšlénky, zpod tvojí řasy

znak božství zářil, a kam zlatovlasý

jsi přišel, budil’s vášeň, touhu steru.

Jak on znal’s taje olympické říše,

kam fantasie křídlem vzlétal’s v pýše

pit nektar nesmrtelný v kole bohů.

A přec – ó žel, že musí být tak vždycky –

o tobě šeptával zlý jazyk lidský,

že pokulháváš na kterousi nohu.