PŘED PORTRETEM MÉHO OTCE.

Ne jak jsem znal tě za tvé slední chvíle,

na skráni sníh, na čele vrásek shluk,

se díváš tu – leč ve své mužné síle

a neudolán tíhou všedních muk.

Tvé čelo bílé, nerozryté dosud,

a pevný je, ač dobrý tak, tvůj zor;

to ještě nepsal na tvé tváři Osud,

jak velký byl a marný přec tvůj vzdor.

Byl’s v mém as věku, jak tě vidím tady,

byl’s pevný dub, a hle, já sláb, tak sláb,

jen jako květ zřím chvět se život mladý,

v svém oku kal a v srdci mdloby dráp.

A jak se dívám ve tvé drahé rysy,

cos mučivě mi hlodá duše klid,

zda jak já v tvoji bude někdo kdysi

i v moji vlastní tváři tiše zřít.

Zda dívat se v ni bude jak já v tvoji,

až jak ty spát již budu – stejný věk –

v pohnutí tichém, jež se slova bojí,

zrak lásky plný, prostý výčitek.