PŘED PRVNÍM ČESKÝM BÁLEM

Slunéčko se ranní překlonilo

přes střechy a přes barokní štíty

a již v prostou světničku se lilo

radostnými, jásavými svity;

nakupilo plno zlata v mih

na papíru stoh i řadu knih,

skropilo i lůžka povlak čistý,

vyzlatilo rámek prastarý,

po dubové skříni šlehlo místy

i strun tklo se staré kytary,

ba i kolem příšerné té lebky,

jež se tady šklebí, jistý znak,

že tu sídlí Aeskulapův žák,

tkalo závoj zlatistý a hebký.

Jak by říc’ to slunce chtělo zimní:

Ledu si a sněhu nepovšimni,

mladý muži, jenž tu v dlaně vkládáš

hlavu svou a v tajích vědy badáš,

sni, že venku jarní teplý den,

že vše pučí, kvete, hoří, zraje,

plny zlatých klasů že jsou kraje

a květ každý rosou operlen.

Ó, jak poslech’ rád je, ó, jak rád,

ohněm jarým sálal a byl mlád,

vždyť sám toužil po té nové vesně,

teplý vítr by zas vlastí dých’,

puklo vše, čím zima svírá těsně,

na křídlech vše vzlétlo svobodných.

A již stranou jak škvár všeliký

letí hrubé knihy, expliky,

a dřív než stroj starých hodin hrk’,

načrtal již lehce bílý brk:

„Nelkej, vlasti, slzy usuš sobě!

V jarodechém všichni závodu

Spějem pouta lámat v tvé porobě,

Slavověnce víti národu.“

Ne, ne, jinak v duši své to cítil,

koho chabým slovem tím by vznítil?

Vzmach – a rázem pod silnými škrty

mizí verš, i druhý, třetí, čtvrtý,

pak i kolmo přes vše čáry běží,

jak by slova chytila se v past,

jak by spiatá uslzená Vlast

dívala se smutně okna mřeží.

„Nelkej, vlasti, slzy usuš sobě –“

znova počal bědný poeta,

nepřipsal však nic již o porobě,

jinam mladá mysl zalétá.

V očích blýsklo, zasnila se tvář,

jak by ve snách dívčí spatřil vnady,

za Marií květné do zahrady

zlákala ho zimní slunná zář.

Marie! Naň nyní vzpomíná-li,

těší-li se, kdy ho uzří zas?

Pozdraví-li, až ji shlédne, z dáli

drahých očí těch ho žhnoucí jas?

Co již slastných pocítil s ní chvilek

na šancích a jinde těch dvé roků

a jak jásal, že ji pevně v boku

utkvěl šíp, jenž vmet’ tam sladký Mílek.

A přec často – plna rozmaru,

na tváři má pouze lehký smích,

o sálech sní zlatem zdobených,

o lokajích, jízdách v kočáru;

malá jizba nezdá se jí rájem,

pro věc vlasti malý má jen zájem;

nejednou ho těžce v srdce raní,

zapálen když nové pro knihy

horuje a horlí, znenadání

spouštějíc své hlasné: Hihihi!

K smíchu jí, co zatím v mokré hlíně

načrtala, nebo něčí nos,

líčí, jak si soused natrh’ šos,

s kytkou přát jda k tetce Karolině.

Inu, dítě – pohádkou mu svět,

k výtkám hodí hlavou – dupne nožkou,

však ji změní, nejde to tak hned,

i sám čas mu pomůže svou troškou,

vše se poddá – naděj na to skládá –

ačli jen má upřímně ho ráda.

Bohunka též pomoc’ mohla by –

však zřel Marji prvně u Svobodů –

a svým vlivem v jemnou uvést shodu

s hloubkou ducha dívčí půvaby.

Bohunka! – toť děvče zase jiné,

dobrá, milá duše, nadšená

pro vše, z čeho národu zdar plyne,

vzdělanost a pokrok znamená.

A jak knihy miluje i písně,

první kráčí v šiku českých žen,

mdlobu, slabost mužů soudíc přísně!

Hned ji dojme veršík prostý jen,

hned ji láká záhad hvězdných sfinga –

inu, žačka pana Amerlinga!

Vždy jen tam, kde jasné hvězdy zřít

vyšších cílů, milé oči upne,

škoda jen, kde hloubky také cit,

že je srdce lásce nepřístupné.

Má jen v srdci národ, není v něm

místa víc snad? Je jen Vlast jí snem?

Nebo lásky slast již okoušela,

a květ srdce zrazen motýlkem,

uzavřel se navždycky a zcela?

Ne, ne, klidná a též chladná snad,

nemůže neb nechce milovat.

Neví, čím se duše v lásce chví,

nezná její závrať ani muku,

jenom v tichém, teplém přátelství

umí skýtat těchu, stisknout ruku.

Tak muž mladý, cítě obou vděk,

zapomenuv básně, zajat sněním,

s rostoucím si kreslil zalíbením

dvojí milý dívčí obrázek,

když vtom náhle jemných snů těch tkání

přetrhlo mu rázné zaklepání,

a již statný muž v síň vcházel rychle

s bodrým, hlučným: „Zdrav vás Pánbůh, Pichle!“

Ten již vstával, ruku vřele stisk’:

„Vítejte mi, pane starý Vňoučku!“ –

Nad vše Vňoučkovi byl vlasti zisk,

rád se družil ke vlastenců hloučku,

jadrný a vždycky doufající,

zardělý – teď více, neb se ušel –

vnes’ vždy zdravý dech. A k plné líci

černý šátek na krku mu slušel.

„Vlastenče, toť zrovna jaro venku,

aj, co vidím – smím-li věřit hledu? –

podvádíte tajně paní Vědu,

objímaje Musu milostenku.“

„Vše jsem škrt’ – přec zříte, pane starý,

Musa odpírá mi sladké dary,

jen tak někdy zkouším také pěti,

národu jeť třeba platit dluh,

a pak ničím vše jak Kronos bůh,

pohlcuje vlastní svoje děti.

Vše jsem škrt’, co psáno na tom listě,

a je líp tak (krev mám trochu prudkou),

než by censor zle v tom řádil hrudkou,

polovic by básně přetrh’ jistě.

Krutě zuří nový Zimmermann,

,vlast‘ a ,národ‘ v očích je mu solí,

nebezpečím, hrůzou Žižkův stan,

o ,svobodě‘ psáti nedovolí,

a mé verše vlasti o porobě

změnil by snad na vlast ve syrobě.“

„Nuž pak“ – trochu pousmál se Vňouček –

„třeba krotit zatím prudkou krev,

písně skládat pannám na klobouček,

na Minku neb Ninku dýchat vánky,

s pastýřkami zbloudit do selánky,

chválit české pivo, český zpěv –

je vám zpěvcům sice víno dražší,

ale myslím, obyčej to cizí...“

„V Mělníce i zde kol Prahy naší

vinic dost přec a v něm révy ryzí“ –

Pichl vpad’. „Nu ovšem, pravda, pravda,

v celém světě slavné vína jméno,

našinec sám rád si někdy zavdá,

a přec toho upřímně mi žel,

že je v básních pivo povrženo,

slavný přec i domácí náš chmel.“

„Z vína jak když oheň slunce sálá,

zjaří mysl, k činům duch jím hnut!“ –

nadšená se nese vína chvála.

Ale Vňouček směle pivo brání:

„Ano, slunce hřeje z vinných strání,

ale z piva hořce voní země,

při něm každý zapomněn je trud.“

„A těch trudů dost!“ – dí Pichl temně –

„o to již se stará hejtman Muth.

Samý útisk, výslech, samé tresty,

pokoj má jen, kdo je hezky tich,

skrčí se a všemu jde jen s cesty,

hlavně pokoj chce mít Metternich.

Co nám platno, že již jinde zas

svobodnější doby zavál dech?

U nás pořád zima jen a mráz.

Samí Němci jenom v úřadech,

kdo tam z našich, krčí se a bojí,

zapírá svůj rod i jazyk svůj,

nebo dávno nezná už řeč svoji,

řeč své matky, Bože polituj!

Naše šlechta německy jen mluví,

francouzsky neb po vlašsku druh k druhu,

jazyk náš jí pouze řečí sluhů,

trpěnou jen u kojné a chůvy.

Není škol a cize zní to v chrámě,

jak když pro nás není ani Bůh,

posměch nás jen stíhá, zloby duch...“

„Ale, ale, milý Bojislave –“

ozval se teď Vňouček – „připadá mně,

že jste vzal dnes brýle příliš tmavé.

Hůř již bylo a teď pořád lépe,

jenom oko nevidí to slepé.

Spali jsme – teď protahujem údy,

oči mnem. Sám víte, co již květů

milodechých vzrostlo z české půdy

na podiv a úžas všemu světu.

Ne, ne, všude pučí to a raší,

bouřný proud se vlní pod ledem,

o krůček jsme dále každým dnem,

již i leckde v úřadech to straší,

víte přec...“ „Vím všecko“ – rukou mách’

horlivý a činu chtivý Pichl

a pak teskně z celé duše vzdychl:

„Ano, venku, ve vsích, v chaloupkách

i v té tmě a v nejhorším tom hoři

dále žila naše řeč a žije,

jak když v chrámě věčná lampa hoří

a nám těchu v teskné duše lije;

a teď mnozí po tom českém kraji

v lampu pilně olej dolévají,

šíří knihy, jako apoštolé

hlásají to naše z mrtvých vstání,

osévají, úřady nechť brání,

k nové sklizni vlastenská ta pole

učitelé, kněží. Ale v Praze?

Zde vše naší vysmívá se snaze,

tolik práce takou řadu let,

a je věru myšlenka to bolná,

jak tu k předu těžce jdem a zvolna,

plných plodů hrubě nevidět.

Doma trochu sem a tam už nyní

česky mluví naši měštěníni,

ale venku, v krámech, ulicích,

v hospodách – ne nespočtete do sta

smělců, jimž řeč rodná není hřích.

Je to, jak když šaty vezme pěkné,

kdo jde ven, a halena dřív svlékne

domácí se, odřená a sprostá.

Kruh náš stále malý je a úzký.

Kde pak český ozývá se zpěv?

Kde jsou české spolky, české schůzky?

Jaká řeč z úst paní zní a děv?

Pane starý, Praha pořád dříme.“

„Nu tak, vlastenče, ji probudíme,

toť by v tom již ďasi byli všeci –

a tím právě k své jsem přišel věci:

vzkazuje vám redaktor pan Tyl,

v čilé hlavě snuje podnik nový,

abyste dnes večer k Šmilerovi

v kafírnu se jistě dostavil.

Považte jen: český bál se chystá!

Já tam také přijdu dozajista,

snad i jiní, též Tyl Branimír

bude pozván, však ho dobře znáte,

jak ten měšťan hoří k věci svaté.

Na shledanou tedy na večír,

a teď báseň opište jen čistě...“

„Sbohem, pane starý... Přijdu jistě.“