PŘED REVOLUCÍ.

Před sněmovnou starou v Praze na hradě

chodí opice a v plné parádě.

Bílé punčochy a na střevících přesky,

fráček premovaný, na něm erby, blesky

v stuze vyšívané jdou až pod nohy,

se třepením zlatým klobouk dvojrohý.

Zlatá v ruce hůl jí kavalírsky trčí –

kočár za kočárem do sněmovny hrčí.

Sjíždějí se slavně čeští stavové,

na smrt pobouřeni v hloub až duše své.

Hněvem, prudkou řečí každý jen se duje,

a opice u vrat pyšně salutuje.

„Fi, fi! Jaká drzost!“ bouří stavů sněm.

„Nás, nás pohaněti takým dekretem!

Co pak tak jsme klesli, tak se stali bídni,

že se zahrávat chce s námi bujné Vídni?

My, stavové čeští, starodávný rod,

u svých kalhot bílých, jářku, u kalhot

máme nosit porty – stydno je to říci –

jak je v šesté třídě nosí úředníci?

Porty stříbrné jen a tak úzké příště

jak nějaký písař, písař z Trudoviště?“

A sněm tleská, bouří, bouří na hradě – –

U vrat opice a v plné parádě.

Před sněmovnou starou na Dunaji v Pešti

leží klidně lev, ať za slunce i v dešti.

Leží, podřimuje, týden jako v týdni,

ob čas nedůvěřiv mrskne okem k Vídni.

Jen se přibliž k němu cizí noha, ruka,

lev se zvedne, zařve, ohonem v prach tluka.

Těžká pokladna tam ve sněmovně leží,

– národa v ní práva – a tu lev ten střeží.

A sluníčko sobě na bříšku hrá palci:

„Ó, vy rebelantští čeští páni Franci!“

Nemám tohle z prstu, milý čtenáři.

To ni fantasii hned se nezdaří.

Věř až do puntíka, věř až na vousek;

vždyť mi diktoval to sám pan Kalousek.

Je to hodně vzadu, nevím už tu hlavu,

najdeš to však jistě v „Českém státním právu“.