PŘED RODINOVOU „BOUŘÍ“.

Co silou nezdolnou mne jalo z této hlavy?

Sám bádal jsem, proč k tomu právě výtvoru

vždy vracely se zas mé kroky bez únavy,

k té divě rozvířené pídi mramoru ?

Tu vzpomněl jsem, jak druhdy jinošskou mi duši

nic rovně nejímalo plesným nadšením

než vichr divoký, když náhle v dusné hluši

vzduch prachem zatemnil a vírným lupením.

Jak rozkošně mi bylo v prudkém vůkol ruchu,

jak radostně jsem stíhal mraků vzteklý hon,

jak divukrásnou hudbou býval mému sluchu

šum větví tančících i krovů hvizd a ston.

Jest v každém duchu mladém z mořských ptáků cosi,

jimž hladké vodní plochy klid se nechutí;

po vřavě zpurných vln on práhne s albatrosy

a nad troskami máchá vesel perutí.

V bouř letí s tužbou slepou jedva vědom sobě,

že pudí jej tam zákon věčné obnovy,

jímž svět se brání stále ztrnutí a mdlobě

a znovu vždy zas láme nové okovy.

Leč kdy pak burný var se jasní pevným cílem

a niče tvoří sám – tu prchá jeho čar,

neb náhle ucítíš zas nad svým vlastním dílem

dech čerstvý bouře nové, jež mu chystá zmar.

Ó, první nadšenou tu rozkoš z bouře samy,

již mladistvá jen duše krátko prožije,

tu svěžími v mé čelo přivál vzpomínkami

tvůj oživený mramor, vzácný génie !