PŘED ROZEDNĚNÍM.

Jsou všechny věci mlhou zastřeny. A šerem

kdo míjí tě, kol tichým krokem kráčí,

zda tušíš jen?!... Čí křídlo krouží nad jezerem,

čí oči v kapraď slzy rosou pláčí?

Nic v kraji nepoznáváš, pouze znění zvuků,

dech vůně, která z květů vyšuměla,

a jemný pohyb vánku, jak by kdosi ruku

ti zlehka ovinoval kolem těla.

Kam jdeš a komu neseš dar své duše snivé?

Jsi sám! Neb pouze stíny plaché míjíš

a utajených věcí tvary pomíjivé,

jen myšlenkou se jako vínem spijíš.

Ó postuj! Marna cesta tvá, ať nocí vede,

ať světlo lže ti věcí barvy skvělé,

ať mlžnou clonu odkrývá ti jitro bledé,

ať v paprscích tě pojme slunce vřelé.

Jen klamným útvarem ti zjevují se květy

a hvězdy ve zdánlivém seskupení.

Však v duši skrytě nosíš neobsáhlé světy,

jež v šeru čekají na rozednění.