PŘED ROZKVĚTEM.

Ten, který doufal, že zas bude kvést,

šum jarních dešťů, světlých nocí cítil

a hovor stromů s větry podél cest,

jak měsíc svítil...

Prameny lkaly v horách pod sněhem,

trávky se sotva světle zelenaly...

Mdle vstalo slunce, člověk, stará zem...

Mízy se nalévaly...

Tu pozoroval, jak by z duše mu

prameny tryskly, laviny jak s výše

by trhaly se, dojmu hrůznému

tam dole znikly říše...

Vrcholy všecky v slunci vzhořely,

divokým tepem zakroužili ptáci

a lesy ozlacené pocely

dne, jenž se ztrácí, ztrácí...

Tu otevřel svá okna do kořán

ku spícím stráním, které zkvetly bíle,

by kořenný a horský vál sem van,

dny ožil, smutky, chvíle...

A pak když večery se kladly spat,

on chtěl i v nocích kvést, že čas byl krátký,

chtěl mocně procítit a prožívat

dech všeho sladký,

co lampy v oknech nezahořely,

jen šepty zněly, hudby utajené,

hrou narcisů polibky voněly,

rty žhnuly přichýlené...