Před růží kvetoucí.

Proč v taký soulad půvabu a vnad,

proč v skvostný purpur oděla’s se, růže,

že udiven je rozjasněný sad

a zrak tvé krásy sotva chápat může?

Proč jako zlato leskne se tvůj pyl

a na tvém srdci perly rosy jasné,

jež červánek rtem zlatým roznítil

a teskný večer rozvane a zhasne?

Rci, koho přizdobí tvých soubor vnad,

až třesoucí se ruka ulomí tě,

zda nevěstu, či mladou matku snad?

„Ne, pro něžné jsem zkvetla v rakvi dítě! –“