PŘED SLUNCE VÝCHODEM

Noc červencová nespí více,

už dosnila svůj letní sen,

v nějž upadla, když večernice

běh za horou byl ukončen.

Bělá se nebe na východě,

kruh bílý roste v šíř a v dál.

Běl žloutne ve svém středním bodě

a okraj modrá na opál.

Žluť nebe rudne, hoří v středu,

požár se vzmáhá dokola,

vše oslepujíc při pohledu

vyrazí slunce, vzplápolá.

Paprsky švihnou do rumiští,

kde zmije plod svůj ukryly,

a tisícerou zlatou tříští

se rozeskáčou v obilí.

A tančí po stromech a křovím,

se vpředou snících do kuklí,

tam života hnou proudem novým,

by závoje se rozpukly.

A kde jen po životě stopy

a kde se červík vylíhá,

kde zárodek – tam slunce topí,

že teplem život obíhá.

Vše k předu žene bez únavy,

atómy mrská v výparu,

slučuje, bourá, nově staví –

a k poledni vše ve varu.

Jak selka pilná oběd strojí

sekáčům žnoucím chvátavě,

tak slunce ohně svého znoji

hod chystá – Smrti k potravě.