PŘED SLUNCE ZÁPADEM

Před slunce západem rád barvy chytám

a z květů těším se i pozdní jeseně.

Jak milý dar teď hudby vlnu vítám,

když tichou světnicí se nese tlumeně.

Už dávno všecky rány nepočítám,

jak osud bil mne v času proměně.

Ne pro jiné, jen sobě verše splítám

o lesích, šumu vod a knize, o ženě.

Žel, okruh přátel každým dnem se úží

a všichni neodvratně k temným břehům plynem.

Když nad orvaným sadem vichor zaduní,

když podzim zavane, vím, není růží.

A přece nechci zatopit se stínem,

jsem vděčen za smír v podzimkovém výsluní.