PŘED STŘELECKÝM OSTROVEM.

Kde zelené vršky do řeky s ostrova

topoly kreslí a jeřáb a hloh,

voda tu světlá, že sčítat bys moh

tu každičkou větev, sčet bys je, doslova.

Leč u výspy táhlé

tak vody jsou tmavé,

jak zornice dumavá

v duhovce smavé;

tu smutny jsou náhle

ty vlnky, dál hravé,

jen list, který spadává,

povrchu plave.

Teď uzounký člun tou proráží oblastí:

z perleti meč jakby do vody ťal,

v sled rýha se stříbří; i napíná sval,

by rychle znik’ veslař. Jej sledují s účastí.

Hle, za člunem tiše

dvé racků se s výše

až k hladině schýlilo,

zapadlo spíše...

A pojednou vzletí

jak zlekané děti,

jichž oko se zmýlilo...

Na jezy letí.

Však mizí-li s chvatem ptáci i lodice,

zas k oné tůni tvůj vrací se zrak,

tajemný okruh ten vábí jej tak,

jak rybičku hladkou sítě a udice...

Snad za noci tančí tu bludice!