PŘED SVÍTÁNÍM.

Jsou chvíle, kdy se v prsou všecko chvěje,

jak potok zurčivý, v nějž měsíc leje

stříbro svých snů, by hrčel srdcem tvým.

Slyšíš tluky – není to píseň,

ni žal ni radost, bolná jen tíseň,

a jak tím nebem sršným, bájivým,

v tvé duši též se hvězd-snů prosypává,

tajemné, čistší krásy problyskává;

cítíš jich blízkost, slyšíš jich hudbu, vítězný rým,

a srdce se třese potokem zurčivým.

Jest v duši jako v noci před svítáním.

Hvězd chvatným třpytem, tu jen mihotáním

z nejasné dálky nebe dumně zří.

Chmura-bolest svírá vši zemi,

kde prosvit-slast plá, bledý je, němý,

a chvílí mha se náhle vynoří,

plášť nejistoty na vše kolem hodí,

že smysly strnou jak u mělčin lodi.

Zamhleno všecko, steskněno všecko; hovoří

jen potok, jenž rve se úskalím z pohoří.

Jdou plány mládí k tobě, svému otci:

„Jsme děti plamene a nechcem býti krotcí!

Žár duše tvé nás zrodil v blahý čas.

Odstrčeny máme-li žíti?

V zapomnění máme-li tlíti?

My zmužněly a sesílil náš hlas.

Chcem zahořet a v plameni se ztrávit,

chcem vzkříšení své plným žitím slavit

jako to ptáče, jako ten sad a jako ten klas;

chcem vyslovit, co je vrozeno, zrozeno v nás.“

A ticho hlubší je, než v půlnoc bývá,

snad abys slyšel líp, jak srdce zrývá

ti rvavý tlukot, hlasný, bolavý.

Vřava bujná; k slovu se hlásí

tvé vlastní city, trhají pásy:

„Ven, do života, světla z mrákavy!

Nač o hrdinách paží svět jen bájí?

Sta hrdin v srdci hrdinném se tají.“

S kouzelným klíčem kde však ten vrátný loudavý,

by v květnaté břehy proud svedl jásavý?

Po slunci toužíš, slunce voláš, čekáš –

ach, rozvit, rozvit se!... se těšíš, lekáš;

ach, rozvit se jak květ, jak květ, jak květ!

Zíráš kolem – co scvrklých plodů

zříš zakrslých a bezkrevných rodů,

co zvadlých tužeb vidíš vůkol tlet,

jak lučinu když zanesou v ráz bahna

a zmírá květ, svých cílů nedosáhna.

Tužeb svých vlastních vidíš tam spoustu kamenět,

a slunce a sílu třesoucí volá ret.

Chce srdce věřit, milovat a tvořit,

a musí kolem nános pochyb bořit,

štěrk netečnosti zrývat lakotný;

vřelost vlít chce do našich ramen,

vzdout ku výšinám oltářů plamen,

oltářů našich plamen blikotný,

jenž vzletu neschopen se plazí k zemi,

jak by to hadi byli líní, němí,

zemí se plazí, co by měl šlehat hukotný

a nebesky jasný, vítězně jásotný.