Před Tebou neklekám,

Před Tebou neklekám,

tvář k prachu neobracím.

Tys sám mne učil míjet prachu tíži

a letět k výši, kde se hvězda vzhlíží

v propastech Vesmíru.

Já k zemi jen se vracím,

když v přístav skutečna se nutno snést

a o pruh země, kořeny kde tkvím,

svou opřít lýru.

Však ani dole tam se neměním.

Jak strom, když v koruně mu vítr ztich,

zřím v slunce Tvé a v plamen blesků Tvých,

ne na kolenou, ale hrdě vztyčen.

Zda slunce růst mi dá,

či bleskem budu zničen,

je vůle Tvá.

I já Tvou vůli plním,

když na kolenou neplížím se v prachu

a v nebe zřím, nepociťuje strachu.

Vím, v zemi tkví můj osud i můj kořen;

k obrazu božímu však Tebou stvořen,

nechci mít vlastnost plaza. V Tebe víru

mít, znamená – výš pnout se do vesmíru!