PŘED TIZZIANOVÝM OBRAZEM „ČERVNOVÁ NEDĚLE“.

Nejskvělejší květy nebes, nadýchané oblaky,

světlomodrým pluly vzduchem po nedělní obloze,

nejteplejší záře slunce plála v boží přírodě,

meze, pole, luka, stráně voněly a kvetly jarem,

ptáci pěli na zahradách písně svoje svatební.

Kvetla tráva, zářil palouk, oblak vůně stoupal z lesů

a nad tichým krajem chvěl se

odlesk zářných paprsků.

Kraj plál v jasu,

vůně libá, jak dech touhy

plula s květem bílých oblak,

kolébala větve zahrad,

komíhala šťavným stéblem

a stoupala vzhůru k slunci

jak radostná modlitba.

Nevanul to lehký záchvěv

prvně procitlého jara,

ani výpar chladné hlíny

nezaléhal v teplé proudy

rozblažených paprsků.

Zkušená a dobrotivá

hřála se má dobrá země,

shovívavá matka naše,

v teplé lázni slunečné.

Ale my, dva nevděčníci,

nevyšli do šírých polí

obdivovat šťavnou zeleň,

chlebovou ssát vůni stébel,

nevyšli do temných lesů,

kde jak v starém chrámu řeckém

tajná konala se oběť

bohu země, bohu síly,

nadšení a opojení,

oběť, utajená zrakům

v nejtemnějších tůních hvozdu.

Větší slunce planulo nám

v malé naší světničce.

Jižním oknem, rozsvíceným

celým svazkem žlutých šípů,

zlaté světlo dopadalo

na tvou krásnou smavou hlavu

a zlatilo skvělou září

šíj tvou, i tvé prsy zkvetlé,

tančilo po oblých rukou,

bílých rukou opálových,

propadalo třpytným svitem

na tvé bílé, sladké tělo

a zářilo prudkým šlehem

jak dvě blyskné, zlaté mince

na tvá bílá kolena.

Ženo má, má holubice,

přitulená k mému boku,

navždy spojená s mým srdcem,

dlouho budu vzpomínati

na červnovou neděli.

Mladí, krásní jak dva bozi,

chvěli jsme se sladkým blahem,

že jsme svoji, že jsme mladí,

a že boží slunce svítí,

a že naše srdce tepou

v sladkém rhytmu dechem světla.

Víc než může dát květ rostlin,

víc než napoví ti oblak,

víc než utají ti prales,

víc než nabízí kdy palouk,

dala’s mi, má milá ženo,

ozářená jarním sluncem.

Dodnes vidím tvoje tělo:

dozrálou a dokonalou,

vykvetlou až v tvůrčí plnost,

tak jsem tě zřel na poduškách,

zlatistvu a vábně skvělou,

skvělejší než chladný mramor.

Drže špičky prstů tvojich,

cítil jsem v své ruce chvění,

cítil jsem v svých žilách šepot

žádostný a lichotivý,

omamný a volající,

úzkost svírala mé srdce,

blažené a přeplněné

přerozkošnou závratí.

Ale k tobě blíž jsem nemoh,

nemoh rty se dotknout těla,

nemoh zlíbat tvoje prsy

trčící a nabízené

jak dva nejvzácnější květy

na hladině šíré vody,

kterou oslňuje slunce.

Neboť světlo, které tkvělo

na tvých ozlacených údech,

formovalo tvoje tělo,

vyzvedalo jeho krásu,

zvyšovalo jeho skvělost,

až z pod kůže mladá míza

divukrásně zaproudila

po tvém mladém, štíhlém těle

a tvé tepny v překypění

nový jak by chtěly život.

Věděl jsem: v tvém temném lůně

že již vzklíčil nový život,

a že nový člověk roste

v mateřských tvých útrobách.

Ale teď, když rozzářené,

vášní, rozkoší a láskou

zrůžovělé, zlaté tělo

před sebou jsem viděl chvěti,

cítil jsem jen novou radost,

radost vítězného boha,

když se srdcem roztouženým

konečně jsem přissát mohl

rozpálené rty své ke tvým,

zlíbat moh tvé vonné tělo,

obejmout tvé plné boky

a klesnout mdle v sladký klín tvůj.

Ženo moje, ženo milá,

snad se ještě pamatuješ

na červnovou neděli?

Byli jsme dva mladí bozi.

Venku kralovalo slunce,

ptáci stavěli si hnízda,

rozblažená země hřála,

květy kolébal van vůně,

a dva květy našich srdcí

v jediný srůstaly kalich.

Bylo to tak přece dobře,

že jsme nešli ven do lesů,

viď, má ženo?