PŘED TRÓNEM.

Na trůnu sedí král,

kol otroci se plíží v zlatém havu

a před trůnem, do výše mladou hlavu

a spoután na rukou i nohou mladík stál.

„Ty’s můj mi bouřil lid,

ty zpěvem prokletým lil’s v sluchy tyto,

co chci, by na věky jim bylo skryto:

ty’s v dřevěných těch srdcích budil cit!

Ty’s luzu poštval na můj strážný tém

a znesvětil tak osobu mou svatou,

pak bratry vlastními byl’s vydán s rukou spjatou,

ty’s propad’ životem.“

„„Ty’s propad’ životem; buď dlouho živ náš král!

Ty’s propad’ životem, hosanna králi tobě!

Ty zhyň, živ náš buď král!““ tak zní to v širé kobě.

Jen mladík tiše stál,

stál s hlavou vznešenou a nohou ve porobě.

„Však líto tvých mi let

a líto, v tvé co lyry dřímá lůně;

ta líp znít bude o stříbrné struně,

než bouřit, líp sny luzné v zrak mi set.

Líp pastevci hrát při Saulově tróně,

než před archou kdes luze tančit v ples;

hraj králi, hraj v mou duši smutek kles’.“

Tak zase král s úsměvem blahosklonně.

„Hraj králi, králi hraj,

hraj králi, zlý mu smutek duši tísní,

hraj králi, truchlou duši zvesel písní,

hraj králi!“ kolem zlatá hýká láj.

Jen mladík tiše stál

s povrhou kolem rtů, vznešenou se hlavou

a v ruce zvolněné se zaleskla mu dýka

a stisknul v srdce ji – svou lyru krvavou

s poslední myšlenkou na svatoloupežníka,

jenž lyru znesvětil a korunu si vzal.