PŘED TRŮNEM PRAVDY.
Kol zaklínače, jenžto v čarokruhu
stál s okem blouznivým, se setmělo
i děl hlas ducha: „Voláš svého sluhu,
zde jest; nuž čeho se ti zachtělo?“
A šedý mudrc velel v prostor temný:
„Chci pravdě pohleděti v obličej,
trůn její uzřít věčný, přetajemný;
ty veď mě a mým zrakům objev jej!“
Duch v stínu skrytý mlhovitou dlaní
se chopil horké ruky mistrovy
a vedl jej. Šli jako v páře ranní,
když trhá se a dělí v ostrovy,
jež bílé siným mořem šera plují,
sto tvarů mění, tíhnou za obzor,
a stvůry báječné z nich vystupují,
pnou hlavy, křídla, paže v hybný sbor;
tak rojily se záhady a tuchy
kol chodců v hemžících se vidinách,
jež projít musí ten, kdo kráčí s duchy
a na božské chce vstoupit pravdy práh.
Však z proměn zjevů, směsic jich a rejů,
jež táhly kol jak v horečnatých snech,
si zvolna luštil mistr pásmo dějů
všech věků, národů v jich zápasech;
zřel lidstva divadlo, jak z nepamátna
s ním božstvo nebo šašek: Osud hrál.
A nad tím hvězdná výsost majestátná
se rozvírala v nedozírnou dál.
V té ohromnosti nebes, plných světů,
v té tísni malých lidí, plné muk,
bod každý v temnu svém či zářném vznětu
i dole každý záchvěv, ruch či zvuk,
kmit mysli, hmoty atom každý, všudy
a povždy, ptal se: Proč tu jsem – a nač? –
Kdež příčina i cíl? A na přeludy
všech věštců rozpomněl se zaklínač...
V tom hlas mu šeptl: „Vzchop se odhodlaně!
Jsme, kam jsi bažil; spatříš pravdy tvář!“
Stín pustil jeho ruku z vlhké dlaně,
a přítmí rozbřesklo se v bílou zář,
jíž oko temnu zvyklé nesnášelo,
jen zvolna mohouc víčko pozvednout;
i shledlo starce. Velebné měl čelo
a bílých vlasů vlnil se mu proud
až na plece, vous do klína mu splýval –
sníh v tuhé zimě netřpytí se víc.
Přes lidskou míru věk se připozdíval
v té tváři vrásčité, jež sálajíc
jak lampa světlem nadšenosti z nitra,
se zdála schránou duše průzračnou.
Skráň ovíjel jak symbolická mitra
had, ocas v ústech, v známku význačnou,
že počátku ni konce nemá žití,
svým kruhem věčným ústíc v sebe jen.
Plášť zlatý, jaký v bajkách jen se třpytí,
se nádherně až k patám od ramen
mu skvěl; tak v zlatohlav jen král se halí.
Lem dotýkal se stupňů z mramoru
kol trůnu, jehož přepych neskonalý
sám vypravoval slavnou báchoru,
neb zdoba jeho, pestré vykládání,
tu bitvy, onde věštby obrazíc,
zde oběti, tam bohatýrská klání,
tu odsouzence, které smrti vstříc
soud fanatiků proklel ve svém hněvu:
vše hlásala stem postav životných, –
i vzpomněl mudrc oněch nočních zjevů
své dnešní pouti v stínech mrákotných;
i vzpomněl hvězdné nesmírnosti tamo,
když spatřil nade trůnem baldachýn
hvězd plný, modrý jako nebe samo,
jenž v jasno spouštěl něžný polostín
kol trůnícího starce. Paži pravou,
v nach oděnou, kmet volně opíral
o mocnou sfingu s výraznou tak hlavou,
že zdálo se, jak by se otvíral
ret její bronzový již k promluvení.
Však poklid starcův tichý, nezměnný
tím žádostnější budil roztoužení,
by mluvil on, kněz pravdy vznešený;
a mudrc, překonán svou žhavou touhou,
mu zvolal vstříc: „Ty božstvo nejvyšší,
ó vládce pravdy! Ozvěnu-li pouhou
tvých zvěstů vyznavač tvůj uslyší,
jest přeblažen. Já prahnu po tvém hlase,
já po léta tě hledám bloudící
a zmítán; nyní zřím tě v plném jase,
a jako k studni klesá žíznící,
tak padám před tvůj trůn a touhou hořím.
Mluv, božstvo pravdy, smím-li tobě žít,
an celým žitím tobě jen se kořím!
Mluv, zdali hoden jsem tvým věštcem být.“
A hle, kmet velebný se pohnul k němu.
„Já nejsem Pravda,“ slavným hlasem děl;
„ta moc, jíž vládnu člověčenstvu všemu,
ta není dána pravdě za úděl!
Však já, jenž vodím národy a davy
v jich dráhy odvěké a rozžíhám
jich srdce nadšením, já, jenžto hlavy
jich myslitelů směle pozdvíhám,
je věnčím vavřínem, je zpíjím blahem
neb zoufalstvím a záštím: já jsem Blud!
Nechť mučedníkem, pěvcem jsi neb vrahem,
já k činům velkým vzbouzím v tobě pud
i k podlostem! Tvou vznímám čest i pýchu;
krev hrdinů – zdaž pro mne neteče?
V svém bohorovenství i ve svém hříchu
mně vždy jsi poddán, bludný člověče!
Mně – a ne Pravdě, útlé mojí dceři!
Sám jejím jménem k lidstvu mluvívám;
vždy předcházím ji, lid mně snáze věří!
Já často v loktech svých ji ukrývám
a myšlenky jí čtu i bádám v líci;
tak pro příští ji chovám úkoly,
svou dědičku, mně často vzdorující,
neb vládnu všem, jen Pravdě nikoli!“ –
Tu teprv mudrc postřehl, že kmetu
sníc na klíně jak poupě ležela
tvář dívčí, dětská, jížto do rozkvětu
ne jedna vesna ještě chyběla;
však drobné tílko krylo roucho sprostné
a bosy byly nožky zraněné –
snad o kameny, byť jen o ty skvostné
v lem otcovského hávu vsazené, –
a ruce svislé ve snu spínaly se,
rty chvěly se. – Hle, něžný dceřin zjev
jak podoben byl otci v každém ryse!
Toť jeden kmen a původ, jedna krev!
I netroufal si mudrc divem jatý
sen rušit hlavě této umdlelé;
bylť odpočinku okamžik ten svatý
as náhradou za noci probdělé
a za dni plné tužeb, dum i trudů;
jen rány jejích nohou zlíbat chtěl.
V tom procitla. A zářný obraz Bludu
i Pravdy zvolna stín zas obestřel,
zjev zmizel, – hvězdná dál se rozpínala
nad zemí stmělou, kleslou ve spánek;
dlaň ducha horkou ruku lidskou jala
a vedla mistra světem hádanek.