PŘED TVÁŘÍ SVOBODY.

Proč, proč se zoveš svobodou,

ty sladká do budoucna přípovědi

dob šťastnějších? – nechť jsi jen dítě touhy

a sen snad pouhý,

či zvěstí vážným tuchám sourodou,

jež věky po věcích jak víru dědí:

proč, v děj kdy zhutníš, jménem záludným

jak ohněm vína zpíjíš rušné mozky,

štveš ku překotným činům osudným

a hromadíš v nich křivdy, krev a trosky?

Tvé jméno mámí divou závratí,

v níž bujnost sobecká vše zatratí,

co poutem jest: i lásku, milosrdí,

i povinnost – a každý ústup druhým!

Ne jeden, tisíc tyranů jhem tuhým

pak rdousí bratry, slabým vládnou tvrdí,

neb dravá svoboda, jež všecka pouta trhá,

vždy u cíle se ve svůj zápor zvrhá.

Proč dalo’s lidstvo, spáse svojí sněné

to jméno třeskuté, jež dráždí zdáním,

že servat okovy je vším, co spasí?

Vždyť vše, co na zemi jest požehnáním,

co nad příval a bouř se duhou klene,

vztek vichrů konejší a požár blesků hasí,

toť shodou všemu žití plodně spolnou,

všech vůlí smlouvou smírnou, páskou dobrovolnou.

Ó, pouta posvátná, jimž podává

sám ruce ochotně, kdo poznává,

co vroucně lidského jest ve svobodě

a s jejím řádem v pravé, krásné shodě:

ta pouta, vodící nás k obětem,

jež každý za všecky jest dlužen klásti,

by jiných o zblo práva nezloupil,

všech svobodu však družně vykoupil

své vlastní nesvobody přejnou částí, –

ta pouta lásky musí námi vlásti,

až svatá volnost vzejde nad světem,

by zmladila jej krasším rozkvětem! – –

Či na stotisíc rozpoutaných zvůlí

a pychů, vášní, choutek žralockých

chce zemi rozdělit si s peklem v půli

a dokázat, že nemůže svět lidský

být bez drábův a bez pout otrockých,

an svoboden jsa, zuří zběsilý,

jej krotit že jen může násilí,

a proto v porobě že bude vždycky? –

Ó, duchu svobody, přijď, osviť chaos hlav,

vzněť v omámený dav jas cti a řád i mrav!

Blíž hrobů, na nichž ještě vlhne padlých krev,

již rozplaš kejklů zištných reje pradivošské,

a v čisté podobě se lidem zjev,

ať zří, že tvoje tvář jest krásy lidsky božské.