Před tvým obrazem.

Zde chovám tebe jenom na obraze,

však tvoje oko svědčí o žití –

ó rci, že žiješ lásce, mojí snaze,

že mohu v tebe naděj složiti!

Ty usmíváš se? V lásky době,

když prvně tisknul v náruč jsem tě svou,

ten úsměv sletěl na tvář tobě

a věčně slit už s tvojí podobou.

Tak viděl jsem tě naposledy,

než z prsou vyrvali mně lásku tvou,

než tichým bolem zamkly tvé se hledy,

by zapřely mi slzu bolestnou.

Síň plesu! Stříbro tonů čisté

svou tíseň sladkou dýše do kola,

a v kole točí se tvé nožky jisté –

ó kdož těm svůdným kouzlům odolá?

I stopil za tebou jsem oko svoje,

než bože! jaký výraz v líci zřím?

Ach viděl jsem, že zmírá srdce tvoje,

a hledám léku – léku nevidím.

Ó znám tvé oko, světice má bledá,

vždyť bylo rozkoší mou nejvyšší;

však bolesť tu, jež dneska z něho vzhlédá,

tu bolesť píseň má víc nestiší!

Ó znám to líce, krásná ženo v kole,

toť blaho moje zakopané v hrob...

Dnes rozplývá se jako v těžkém bole –

kde jest ten úsměv z jara sladkých dob?

A na prsou ve vlnách kolébavých,

na kterých rád jsem z duše vylkál bol,

ve vnady bujné stopen kouzlech smavých

já dlíval kdys a lkál ti: Nepovol!

Však dnes už všecko v nepaměti –

sen nejdražší jsem navždy pochoval:

Má hvězda krásná zvolna s nebe letí,

vše mrtvo, po čem duch můj horoval...

A náruč touží tebe obejmouti,

však prázdná navrací se k ňadrům svým;

chci vroucí písní srdcem tobě hnouti,

však svého hlasu více neslyším!

Jak v struny sahám pro někdejší zvuky,

a dotknu se jich, stonem praskají;

chci uprchnouti z prahu věčné muky,

a neznám cesty více ku ráji...

Chci šumným vínem oklamati duši,

však poznávám v něm tvou vždy podobu:

chci mysl spít, leč obraz tvůj ji vzruší,

a každý pokus padá do hrobu.

Zas usmíváš se? Jako v blahé době

tvůj úsměv nese radostnou mi zvěsť,

že do shledání dlouho není tobě,

ač cesta moje dlouhá, dlouhá jest!