Před ústředním tržištěm.

U hal to bylo – v srpnu za poledne,

tísnícím davem zamyšlen jsem šel,

kde v klikatině štítů nedohledné

Eustacha kostel dumavě se tměl.

Od chrámu dveří suknem ověšených

zanášel vítr kněžské chorály;

ve zvucích varhan z teskna přidušených

pak muži tmaví na vůz vkládali

mrtvolu v rakvi, neznámou mi, cizí; –

ji sledoval jsem rozteskněným zrakem,

jak chodců všedních nepropustným mrakem,

lhostejně městem ztrácí se a mizí.

Krok můj se šinul dále po ulici

v odpadcích krevett, fazulí,

jež Paříž, jako písma hodovníci,

útrpně smetá s pyšných tabulí

mizerným drobtem v lůno lazarovo.

Tu na chodníku vlhkém okraji

jsem zavadil o zdechlé tělo psovo

a zřel, jak v káru černou smetají

nebohé zvíře, neznámé mi, cizí. –

Je sledoval jsem rozteskněným zrakem,

jak chodců všedních nepropustným mrakem

lhostejně městem ztrácí se a mizí...

Mé srdce bylo jako pod příkrovy

a chvěl se ret – jen opáčivě hles’

ozvukem dumné skepse básníkovy:

Kam člověk šel a kam jde pes?