PŘED UVĚZNĚNÍM.

Dnes před odchodem, opojen očima Tvýma

je mi vše pomíjejícím.

Tož naposled dnes zalomím rukama svýma

nad sluncem zapadajícím.

Odejdu s čelem skropeným rosou Tvých slzí,

neuzřím sluneční západ –

už nikdy, ztracen v prokleté, barbarské tvrzi,

nemožný slunce jas chápat.

Odejdu proklet, kde klíčí prašivé květy

v záhonech už zakrnělých.

Plamínky zrádné, zločinně nemravné vzněty

dřímají v obzorech stmělých.

Tam na kamení srdce jsou spoutána zvykem

a nové zločiny snují –

a radují se sprostým a divokým rykem,

jak světem bez vesel plují.

Pro mne tam život připravil sen o bolesti,

o její tragické vášni...

Ty Tvoje slzy budou mně o Tobě zvěstí,

jež resignaci mou zjasní.

Tvou lásku budu, opojen očima Tvýma,

snům zpívat pomíjejícím.

Tož naposled dnes zalomím rukama svýma

nad sluncem zapadajícím...