Před výkladní skříní.

Z té skříně výkladní, kam vrhla svoji špínu

má doba prohnilá, sta karrikatur svých,

rej sprostých bakchantek a bursovníků smích

a vtipy paňáců a blbost harlekýnů

A černé obrazy všech společnosti stínů

a zlatem protkaný a ozářený hřích,

tvůj obraz, vznešený ty Kriste, vážný, tich,

sám zírá na svět náš jak z vln černého klínu.

A věru, zdá se mi, že tobě rozumím.

Ve sklon dvou tisíc let tys vrátil k nám se zase

a zkoumáš lidstvo to tím hloubným zrakem svým.

Nač odvracíš svou tvář? Ó rci, co tobě zdá se?

Ty mlčíš... pochybnost tvou duši spjala v jarmo,

že krev tvá prolita přec za nás byla darmo...