Před vzkříšením

Ratolesti květné neděle.

Jasan, klokoč, drobné snítky bříz

za obrazy zahnědly a povadají v nich

květy modré, bílé, nesmělé.

K slavnosti, hle, rozestřených říz

prostřeli jsme z rouch svých srdcí nejdražší.

Ježíšův vjezd slavili jsme. Na stráních

ještě velká záře po něm nezháší.

Ale dnes jsme ukřižovali ho. Spí

v hrobě vlhkém, v temno zklenutém.

Země ví, že vstane z mrtvých, netruchlí,

raší životem, záblesky oslepí,

ví, že vstane, jarně rozbouřená zem

dechem větrů, dětským zrosením

vesele se směje, jásá, zatuchlý

hrob že bude zítra jejím vzkříšením.

Řehtačky s baňatých věží kostelů

stařecky v kraj chrastí – ztichají.

Vítr pádí, metá stínů kozelce

mladou láskou, plnou pocelů

zemi objímá, až dýchají

fialkovou vůní její rty,

petrklíči diví se a o díku

polibků sní louky pod prameny zality.

Láskou můžeš být jen vzkříšen, člověče,

až tvou duši, synu země, vyzdvihne

nad zisk, lup a kov i hlínu, nad kořist.

Černá krev tvých zrad a záští vyteče.

Srdce nevykrvácí a zas se vzpne.

Silný, tvořivý, věřící v růstu tom

po kajícné lítosti se zdvihneš čist, –

– bolestnými řezy napravený strom.