Před zimou.

Jde zima zas a mrazí hruď až na dno

– a žalno opět bude tady všem,

kdo v hlubinách jen dávné mají chladno,

a bez lásky zde tráví v žití svém....

Proč chvěju se; proč zimy té se bojím?

Jen teskno vůkol cítím napořád.

Ó, přej mi drahá, – aspoň štěstím tvojím,

když mé mi schází, abych směl se hřát!

Vždyť tobě v lásce netřeba se báti,

že mrazu dech tvé blaho umoří;

vždyť ve tvou líc se vždy zas růže vrátí,

ret miláčka když na ní zahoří!

A mně, když vím, jak oba jste tu šťastni,

zas teplo dávné peruť zahřívá,

já nezřím víc to prázdné hnízdo vlastní,

a novým jarem cit můj okřívá!