Před životem.

Když duše lidská se chystá

již vstoupiti v těla stroj,

být otrokem hmoty a místa,

vést zoufalý života boj,

tu naposled k bohu se chýlí,

chce uprosit osudu moc,

tak horlí a prosí a kvílí

v tu valnou, nadzemskou noc:

„Proč posýláš mne v to žití?

Já netoužím, nechci tam jít.

Nač tobě lidstvo je míti?

Já nechci člověkem být.

Mám střísnit čistotu svoji,

mám opustit věčnou zde zář,

mám slepcem být ve slepých roji,

mít smutnou a práchnivou tvář?

Mít řetězy spoutané témě

a na každém činu jen prach?

Nést celou tíhu té země

a toužit po výšinách?

Být prázdným zmítáním zmámen

a rodit mrtvol jen dav?

Mít ve hrudi lakoty kámen

a krve proliti splav?“

Leč bůh tak mluví k té duši:

„Jen jdi a naplň svůj řád.

Boj na chvilku pokoj tvůj zruší,

to jakby květ se stromu pad’.

Jdi, neboj se, vrátíš se záhy

a usneš zas u věčný sen.

Té mojí bezmezné dráhy

jest věčnost jediný den.

Vše mine, jak kmitnutí blesku,

a zmizí s hvězdami v stín.

Vše ke mně zpět nastoupí stezku

v kruh vrátí se, u věčna klín.

Sen na sen – mezi dvě doby

ten okamžik – lidský to den.

List spadlý mezi dva hroby.

Jeť všecko jen sen, jen sen.“