PŘED ZRCADLEM.

Jak děcko plačtivé, jež lesklá treta smíří,

svou krásou opilá ta démonická žena

v benátském zrcadle se shlíží unavena,

jí těla inkarnát průsvitnou řízou hýří.

Vlas plavý do zlata jí pod růžemi stená,

jež v brokát koberců jak prach, kdy vzduchem víří,

svou vůni opojnou kol plny ohně šíří,

než v mdlobě na ňadra jí klesnou rozbouřená.

Ve příval podušek se vnořivši jak víla

do květů pohřbená, jichž roucho rozerve,

proč sivé oko své tak náhle vytřeštila?

V svých neuralgických snech zda cítí poprvé,

ty duše ztrýzněné, jež láska otrávila,

jak prudce líbají rty její do krve?