PŘEDČASNÝ PODZIM.

Na trávu v samotách, jež zvadlá je a křehká,

po parnech srpnových teď listí padá zlehka,

ač září začíná, jsou stromy skorem holy,

a řepy spáleny jsou do polovic v poli.

Jdu zvolna po hrázi, kde rozteskněna skřípá

už skorem bezlistá a rozhoupaná lípa,

křik mladých koroptví se chvěje v čistém vzduchu,

a z vísky vrzání pump proniká mi k uchu.

Už listí sprchává a žloutne všade valem,

to jak by podzimek po listí opadalém

chtěl v kraje vejíti – zřím z lesů mlhy vstávat,

ač slunce palčivo jak v červnu doposavad!

Já myslím, dívaje se ve vzduch modrý, čistý,

že příliš jásotu z hnízd bylo mezi listy,

a zpěvu přespříliš, když podzim už jde v nivy...

– Tak člověk před časem též někdy sešediví! –