PŘEDCHŮDCE PÁNĚ.

Alžbětě čas drahný v tichém domě

Maria se věnovala skromně

a jí sloužila, až zletilá

teta její syna zrodila.

K návratu se panna připravila:

„Posloužila jsem ti, teto milá;

nyní propusť mě, neb zakrátko

zrodím rovněž útlé robátko.“

Řekla teta teskem prochvívána:

„Propouštím tě, matko mého Pána;

ale než se vzdálíš navždy snad,

mému dítěti rač požehnat.“

Něžná Maria se nezdráhala,

v náruč Alžbětina syna vzala;

v nitru jejím vzplanul svatý žár,

když naň s nebe svolávala zdar.

Děťátko se mile usmívalo,

k ní se tisklo, ručinky k ní pialo,

pod srdce jí upíralo hled,

jak by chtělo dovnitř pohlížet.

Údiv jevila tvář Alžbětina

nad námahou maličkého syna;

Maria však měla tušení,

proč tak úsilně se vine k ní.

Jako v křišťálu zřel v jejím těle

nenarozeného Spasitele,

před nímž v duchu Eliášově

lid měl připravovat k obnově.

Jemu činil hlavinky své kyvy

bohopocty projev pohnutlivý,

jemu mlčky celou duší svou

oddával se v službu horlivou.

A Pán v lůně, jeho božský vůdce,

který si jej zvolil za předchůdce,

maje sladké zalíbení v něm,

laskavě mu kynul navzájem.