Přede dnem.

Již svítá den a pozdní hvězdy bledé

teď záhy zniknou v jitra třpyt a nach.

Své sny a dumy noc i světlo vede,

by zrodily se v našich myšlénkách.

A lidé? Ti, kdož posud neusnuli,

i ti, kdož k novým plesům povstali,

ku nebes výši zírají z té důli

a pějí hymnus neb zpěv zoufalý.

Ten život jedněm potokem je vlídným,

jenž jejich mlýny žene v úsměvu,

a jinde hráze nadějí rve bídným

a mrtvé na břeh hází ve hněvu.

Na slunnou tvář i čelo zachmuřené

svit nekonečna padá daleký.

To nebe chladně nad námi se klene,

žehnáno – kleto – mlčí na věky.