PŘEDE DVEŘMI.

Hoch chudý, kytky lesních květin nesa,

stál za panskými dveřmi. V němém žasu

zřel na okolní nádheru a krásu

a chudý šat svůj. Bázlivě se třesa

zde čekal. – V tom pán jakýs vyšel právě.

„Ach, kupte, pane!“ počal zajíkavě

hoch prosit’! „Aspoň jednu, pane milý!

Mám starou matku – chora doma leží,

je sesláblá, že vstáti může stěží.

Již čekati mne bude každou chvíli.“

A upřel na pána své oči skromné.

„Ah, nač ty kytky lesní?! – Nejsou pro mne!“

Hoch cosi šeptal rozchvělýma rtoma.

„I jdi jen, jdi! – To člověk ani doma

už nemá pokoje!“ Pak zmizel zase.

A chlapec kráčel s hořkou slzou v řase

zpět. Dole stálo boháčovo dítě,

hoch vyšňořený. Očka žasem nítě

zřel na ty kytky pestrých lesních květů

a na hocha, jak chtěl by na něm jednu.

„Viď, chtěl by’s ňákou? – No, snad jedna je tu

též pro tebe. – To u nás, kam jen shlédnu,

je plno jich. A jaké divné, krásné!

To nad nimi až oko mnohdy žasne!

Je to však daleko; já nejsem zdejší.

Na, tu máš teda!“ Vybral nejkrásnější

a dal mu ji. A úsměv štěstí v tváři

mu vzplanul, když zřel, jak hoch blahem září.