PŘEDEHRA

Ne, pánové, mne nepotřete,

jsem silnější než se vám zdá,

jakési daimonion kleté

mne táhne vzhůru. Co jsem já?

Ubohá loutka v jeho spáru,

jež marně se mu vymyká.

Chcete je potřít? K jeho zmaru

nestačí vaše – komika.

Neb komičtí jste. Já snad chybil

hnusnými bludy zatížen,

na blátu jsem své nitro vybil

do prázdných nebes pohřížen.

Mé chyby vy jste vysyčeli

myslíce: nyní ztracen jest.

Leč vizte, onen demon smělý

jak rve mne vzhůru! Vzhůru! Hvězd

falangy třpytné plápolají

před mými zraky spitými.

Jsem přehněten. Buduji. Zraji.

Postřehy mocné klesly mi

do rozlitého nitra. Vidím,

kde dřív jsem hltal temna číš,

ať miluji jej, nenávidím,

mne vleče demon výš a výš.

Ó strhnu věnec, po němž volám,

a přitisknu jej ke skráni,

jsem příliš sláb a neodolám

té síle, jež mne pohání.

Je mocnější než vaše zuby

i než můj omyl tragický

a jestliže mne nezahubí,

zvítězit dá mi navždycky.