Předhovor.

Nevždy květou v duchu pěvce lilie,

nevždy vonné růže lásky,

někdy svlačec skromné zvony rozvije

vedle charpy, slz a sedmikrásky:

a pak bývá básník jak vesnická panna,

které v kyprá ňadra lásky padla manna...

co jí růže jsou, co pyšné jiřiny,

máli pro milence polní květiny?

Ovšem svět rád hlučným slovem pochvaly

pěvcům vzácné květy splácí,

z nichžto víří ambrovonné zápaly

pásem bujných a ne duch domácí;

máť on v lásce plody bleskorodé síly

a ne hájův vlastních přezpanilé víly,

ježto při májovém svitu měsíce

kvítence si pletou sladce pějíce.

Leč kdo pěvec s hůry, co syn svobody

ve svých tvorech žije celý;

neznáť měnivé on světa lahody,

ale zpívá, jak mu srdce velí;

co do vínku dala dobrá poesie,

on to kvítí ladně do svých zpěvů vije

a je rosou kropí s duše národa:

Pěvci národ otec, matka svoboda!

Zdar na cestu, kytko z keře polního,

pouštím tě do proudu vlasti,

snad kdes najdeš soucit srdce jarního,

snad i zetlíš v němé ve propasti;

snad až nad mým stínem travička zašumí,

hlas tvůj mnohé v srdcích tesknoty utlumí,

a potomek vděčný vloží snad v můj hrob

čerstvé kvítí v podar pěvci zašlých dob.