PŘEDJAŘÍ.

Co stružek, pramínků – a každý tolik řečí!

Hned vodou ve sněhu se každá šlépěj plní

i v útlém ozimu, zkad uhání pár srní,

zvětřivší nebezpečí.

Blátivou silnicí se k městu voják loudá.

Že Rus je na Odře? Děs na Rýnu a zmatek?

Vzal čert i vlastní krov a nejen v Polsku statek,

jímž Führer vnadil blouda!

A ranec přehodiv, dál k nádraží se plouží.

Je k vlaku věru čas! Kam však by spěchal tuze?

Jej baví cestář víc, jenž vodu svádí k struze,

lesk slunce v kalné louži,

i skřivan v blankytu, jenž houby staraje se,

zda Němčík poslouchá, svých trylků bůstky střásá:

„Christos voskres!“ už rusky šibal jásá.

Vo istinu voskrese!