Předjarní

Chlubí se slunečko únorové,

že už zas nabývá moci nové

ze zlaté zbrojnice Stvořitele,

aby nám na lípě ohořelé

pučely míznaté ratolesti,

rány se hojily po bolesti.

Jiskrným ránem jda po ulici

slyším sbor kohoutů hlaholící.

Jeden, jak bušil by do křesadla:

Oráči, zapřahej do ruchadla!

Druhý pěl, jak by dul na polnici:

Už s rýčem do sadu, zahradníci!

A třetí, jak s vozu vápeníka:

Maltu též míchejte pro zedníka!

Zpívají kohouti na plné zobce:

Zestárlou Smrtholku vyneste z obce!

Věstí jich radostné kokrhání

zítřejší práce ruch od svítání.

Hned se to kráčelo veseleji

vytuhlou ulicí – po Matěji –

když píseň kohoutů hlásala plesná,

se svatým Josefem že přijde Vesna.

Z posvátné setby zas klasy se zmnoží,

zavoní nový chléb v pekárně boží,

zakletý poklad se objeví v dílně,

kde svaly obratných napnou se pilně –

a lípa, zvítězíc nad zlou sudbou,

rozkvete medem a včelí hudbou.